Že je židličkovaná „out“? Děti z Bojanovic ukazují, že ani náhodou
V sobotu 17. února po dlouhých čtyřech letech opět proběhl v bojanovické hasičárně minikarneval, který připravily hasičky Pavlína Švehlová a Veronika Jůnová. Za tu dobu děti výrazně odrostly a z bojanovických mrňat se stali (skoro) puberťáci. Není divu, že většina mládeže tak šla do klubovny spíše z donucení a s ostentativně znuděným výrazem ve tváři. O to více překvapující bylo, když je rodiče ještě v půl osmé večer nemohli dostat ze zbrojnice domů.
Už dlouho nebyla v Bojanovicích akce jenom pro děti, a tak Pavča s Veronikou přišly s návrhem dětského karnevalu. „V sobotu od 15:00 bude maškarní. Děti si samy vyrobí své originální masky, pak si v nich zatančí a zahrají hry. Občerstvení zajištěno. Prosím potvrďte účast,“ píplo v bojanovické skupině na WhatsAppu. Následoval jeden opatrný lajk.
Najednou tu byla ona sobota. Zvesela zvolám, „děti, je čas, jdeme na maškarní.“ Upřímně se mi tam samotné moc nechtělo, byl suchý únor, a tak mě čekal společenský podvečer o toniku a džusu.
Ten mladší čtyřletý nedočkavě vystartoval ke dveřím. Ta starší devítiletá ani nezvedla hlavu od mobilu a utrousila něco, že to bude nuda. „Nuda, nenuda. Nedá se nic dělat, jde se, už je to připravené,“ zavelela jsem rezolutně.
Do hasičárny se pomalu trousily i další děti jejichž pohledy říkaly totéž: „Jsem tu kvůli vám. Dobře, připravili jsme to, udělám tu trapnou masku, ale pak jdu hned domů, jasný?“
Opatrně si sedly a čekaly, co bude. Pavča rozdala matriál a instrukce a začalo to. Střihalo se, kreslilo, ale až hrobově potichu. Za půl hodiny bylo hotovo, škrabošky byly na světě. Co dál? „Vezměte si ty masky a běžte korzovat na náves. My to tady zatím připravíme,“ rozhodla Pavča a děti zmizely kamsi do únorové zimy. Zůstaly jsme samy, tři mámy a naše obavy, jestli má vůbec smysl vynášet stoly a chystat se na společenské hry. Ale když Pavča rozhodne, tak prostě rozhodne.
K našemu překvapení se děti za půl hodiny vrátily. Všechny. Nikdo nechyběl.
Ani se nestihly rozkoukat a už hrála hudba. Začala židličkovaná.
Nutno podotknout, že z dvanácti přítomných dětí bylo devět staří devíti let a čtyři už jednou nohou na střední škole. Ale najednou z nich spadl pocit nucenosti a už to jelo. První kolo, druhé, třetí, … desáté. „Děti, nechcete už hrát něco jiného?“ Ozvala se asi po čtyřiceti minutách Pavča. „Ne, nás to baví,“ ozvalo se zpět. Tak jedenácté, dvanácté. A to už jsme byly otrávené pro změnu my matky.
„Dost, dáme změnu,“ zarazila jsem asi padesáté kolo židliček. „Dáme elektriku.“
„Co to je?“ Zase se vrátily obavy z největšího strašáka dospívajícího lidského mláděte – z nudy. Záhy se ukázalo, že to rozhodně nuda není. „Ježíš, to je dobrý. To musíme zařadit na příští hasičskou schůzi,“ zaradovala se Pavča, která si společně s Verčou také jednu rundu zahrála.
Hra je tak nadchla, že nás dospělé za pár kol už děti nepotřebovaly a my se mohly věnovat svým pohárkům s vínem, v případě sušících s tonikem. Od toho momentu si děti už zábavu řídily samy a než jsme se stihly rozkoukat, už se v hasičárně vraždilo. Ano, po soumraku nastal čas na městečko Palermo – tedy hru, kterou jsme my matky ani po asi dvaceti kolech vůbec nepochopily.
„Když jsme sem šly, tak Kristýnka s Markétkou říkaly, že si udělají masku a za půl hodiny půjdou,“ kroutila hlavou Pavča při pohledu na hodinky. „Ve finále je půl osmé a my je nemůžeme dostat domů.“
Nechali jsme tedy dokonat své dílo posledního vraha a léčitele ochránit posledního Palermana a nastal čas po pěti hodinách půlhodinového karnevalu zamknout hasičárnu.
Tereza Freidingerová (RN)
Text byl zaslán do redakce 28. března 2024
Děti si vyráběly masky. Ale jsetli si pak i zahrají hry, jisté nebylo. Foto: tf
